Lékaři starého Sumeru

Zkoumáním velké klínopisné knihovny z nippurského chrámu, která je uložena ve Filadelfii se zabýval po léta i americký sumerolog Samuel Kramer.

Při svém bádání narazil na klínopisnou tabulku 16 cm vysokou a 9,5 cm širokou, která se ukázala být sbírkou receptu někdejšího sumerského lékaře. Byly na ní vyjmenovány nejrůznější léčivé rostliny i látky nerostného původu jako například sůl, louh, ledek. Kupodivu zde chyběla nejrůznější zaklínání či magická slova, která v té době byla nezbytnou součástí obřadu, jež se nazýval léčebný.

Medicína, tak jako i umění a věda byla odvozována od bohů. Existovali nejvyšší bohové, kteří byli všeobecně uznáváni – například patron a praotec všech lékařů Eo, pán vodních hlubin, bůh moudrosti a věšteb. Kromě nich mělo téměř každé město i svého vlastního, místního boha, který dohlížel na to, aby lékař svou práci poctivě činil a zlo nepůsobil.

Takovým bohem byl prvorozený syn Eův Marduk, bůh původně malého, provinčního města Babylonu. Jeho sláva a kult rostly úměrně s rozvojem města tak, že časem zastínil i svého otce. Dalšími významnými bohy byl bůh války a lovu Ninib, jenž mohl člověka zbavit kletby a nemocí, a jeho manželka Gula, která »dotykem svých čistých rukou křísila mrtvé«.

Jejich význam byl tak velký, Že každý lékař té doby zahajoval vyšetřování a léčbu zaříkáním, které začínalo: »Mým bohem je Ninib a mou bohyní Gulat.“

UČILI SE OD OTCŮ

Nechme bohům jejich slávu a zásluhy a podívejme se na jejich zástupce na zemi – lékaře.

Ti museli býti vždy hladce oholeni a nosit těsně padnoucí oděv, aby každý na první pohled viděl, s kým má tu čest. Nosili vak s léčivými rostlinami a různými léky, džbán na obětní nápoj a kadidelnici. Své služby nabízeli veřejně na ulicích vychvalováním svých jedinečných schopností.

Byli více či méně vzdělanými řemeslníky, kteří se obvykle učili od svých otců. Toto základní vzdělání si posléze rozšiřovali ve školách při chrámech, kde se lékařství vyučovalo jako jiným oborům védy a umění. Dá se předpokládat, že zde dosáhli i kněžského vysvěcení. Dělili se na tři skupiny:

• Báru vykládal podle nebeských znamení, odkud se nemoc vzala, jak jí léčit a jak léčba dopadne.
• Ašipú, neboli zaříkávač, vyháněč zlých duchů vypuzoval z nemocného démony a staral se o usmíření pacienta s jeho bohy.
• Asú byl lékařem v dnešním smyslu slova. Léčil léky, zaříkáváním, vodou a operačním nožem.
• K pomocníkům lékařů patřili mastičkáři a bradýři, kteří mj. trhali zuby a vypalovali značky otrokům.

MEZOPOTAMSKÝ LÉKOPIS

Z klínových tabulek, které se podařilo rozluštit, se vědci dozvěděli i to, že v tehdejším lékopise bylo uvedeno na 250 rostlin, na 120 nerostných látek a ještě asi 180 dalších položek, které se zatím vyluštit nepodařilo. Užívaly se semena, pryskyřice, kořínky a kořeny, větvičky, dřevo, kůra, oleje a vodní extrakty. A ještě další ingredience, které se nám mohou zdát více než podivné. Rozemletý želví krunýř, kravské vemeno patří ještě k těm přijatelnějším, co si ale pomyslet třeba o receptu, v němž se smísila cikorka se zelenou žábou, kořenem devětsilu, prstem černého psa a potem lidských nohou ?

Mýlil by se ale ten, kdo by tehdejší medicínu považoval za zcela primitivní a založenou na magickém „Věř a víra tvá tě uzdraví!* Mnohé z toho, co tehdejší lékaři svým pacientům předepisovali (léčivky, drogy, vodoléčbu), s úspěchem používá i dnešní medicína.