Tajemné zvuky ve starověkých chrámech
Dnešní duchovní praxe, zejména v klasických církvích, nepřináší nějaké zvlášť překvapující zážitky.
I když každé náboženství světa působí na člověka komplexně, tedy na jeho rozum, city i vůli, neponechává přitom stranou žádný smyslový orgán.
Věřící vidí nádheru chrámů, čichají vůni kadidel a svící, dotýkají se jeden druhého, nebo svěcené vody, pojídají Tělo a krev Páně, a v neposlední řadě poslouchají hudbu a zpěv nábožných písní.
Jak tomu bylo ale v minulosti, na úsvitu věků?
Představy o dávných rituálech si dnes můžeme udělat jen z výzkumů starověkých chrámů, hrobek a uměleckých předmětů, rytin a sošek. Ukazuje se, že náboženské obřady probíhaly pod vlivem změněných stavů vědomí – a to jak věřících, tedy obyčejných lidí, tak i elity – kněží.
K tomu už i primitivní kmeny před desítkami tisíc let v období starší doby kamenné (paleolitu) používaly různá rostlinná psychofarmaka a tato praxe probíhá v podstatě dodnes.
Metody změny vědomí a vůbec jejího ovlivňování nemusí být vždy jen za pomoci chemických prostředků, tedy drog. Velmi opomíjenou, a v podstatě stále mizivě prozkoumanou cestou, je působení a využití zvuku na lidský mozek a psychiku. A takové ovlivňování psychiky prováděli kněží na všech kontinentech.
Je známo, že sluch je po zraku nejdůležitějším smyslem člověka. Pokud člověk ztratí zrak, sluch jej umí i velmi efektivně nahradit. Proto mezi nejzákladnější typy takového působení patří hudba, společný zpěv, a zejména bubny.
Vznik hudby je především spojen s její schopností lidi soustředit, sladit jejich i pracovní i společenské činnosti. Sjednocující účinek hudby je známý nejen z náboženských rituálů. Markantní je to dnes na hromadných halových vystoupeních a rockových koncertech, dříve v revolucích a demonstracích, nebo při hraní národní hymny. Píseň, kterou lidé slyší a zpívají, je nabíjí společnou náladou, soustřeďuje množství různorodých lidí do týmu se společným postojem. Hudba v určitých momentech spojuje i navzájem neznámé lidi, a tak uspokojí jejich sociální potřebu patřit do nějaké komunity.
Buben byl zřejmě nejstarším hudebním nástrojem. Údery bubnu sladily rytmem rozličné činnosti, uvolňují stres, dodávají odvahu. V Africe je i samotný buben považován za boha – je živý, tedy ze dřeva a kůže.
Po bubnech vznikly i další nástroje z kostí, lastur, lebek a rohů zvířat, a člověk se naučil vytvářený zvuk usměrňovat k rozličným cílům.
Zvuky chrámů
Chrámy starých Mayů ležely dlouho pod nánosy zeminy a vegetace. Nyní, když dochází k jejich důkladnému průzkumu za pomocí nejmodernější techniky, udivují vědce stále více. Chrámy v Palenque, městě, postaveném v 7. století našeho letopočtu, proslavila náhrobní deska vládce Pacala. Ten je na ní vyobrazen sedící v podivné pozici, jež nadšencům připomínala řidiče nějakého vozidla nebo přímo kosmické lodi.
Zdejší chrámy však měly i další zvláštnosti. Relativně nedávno se zjistilo, že pokud se uvnitř chrámu vysloví slovo polohlasem, jeho zvuk se mnohokrát zesiluje. Navíc je prakticky nemožné přesně určit, odkud zvuk pochází a kde mluvící stojí. Jak to mohli provést? Je zřejmé, že museli tuto funkci plánovat už při stavbě chrámu, rozvrhnout zdi a přepážky tak, aby dosáhli správného lomu zvuků. Navíc akustiku zesilovali s pomocí speciální štukatury. Provedená měření ukázala, že ta opravdu měnila absorpci i odraz zvuku.
Mayové nebyli jediní, kdo využívali architekturu k ovládání zvuku.
Badatel a cestovatel Ing. Tomáš Stěhule, známý i čtenářům Záhad života, zažil podobný jev v areálu kultury Chan Chan v Peru. Když procházel pozůstatky staveb, místní archeoložka se skryla a oslovila ho. Zvuk byl tak dobře slyšet, jako by stála vedle něj, i když žena byla za stěnou několik desítek metrů daleko. (obr.1)
Znalosti o ovládání zvuku sahají v Peru velmi hluboko.
Pod starým ceremoniálním centrem Chavín de Huantar, postaveném v peruánských Andách, na plošině nad údolím řeky Mosna, v nadmořské výšce neuvěřitelných 3150 metrů, někdy okolo roku 1300 př. n. l., tedy dávno v předinckém období, byl objeven komplex podzemních místností a chodeb, dlouhý asi půl kilometru, spojený vzduchovými kanály. Při vykopávkách v takzvané Galerii Labyrintů si odborníci všimli, že zde dochází k deformacím lidských hlasů a dalších zvuků. Zvuk se zde mění podle hloubky podzemí, a posluchači se zdá, že ozvěna přichází ze všech stran najednou. Členitá struktura se systémem podzemních kanálů a šachet pod chrámovým komplexem byl vlastně obrovským hudebním nástrojem.
Vytvářel zvukové frekvence ovlivňující psychiku příslušníků komunity – navozoval iluzi, že k nim ústy kněží promlouvají bohové, nebo dokonce se zde samotní kněží mění na bohy. Chavínská společenská elita tímto způsobem působila na psychiku návštěvníků a tak pravděpodobně ovládala ostatní vrstvy obyvatelstva.
Kromě toho, byla v roce 2001 objevena v podzemí chrámu sada dvaceti naprosto stejných dechových hudebních nástrojů vyrobených z ulit. Když je badatelé vyzkoušeli v chavínském podzemí, zjistili, že chodby slouží k vedení zvuku – především ale k jeho úpravám, tak, aby mohl ovlivňovat psychiku návštěvníků chrámu.
Labyrint chavínského chrámu mohl sloužit dokonce i ke generování infrazvuku – což jsou pro náš sluch neslyšitelné zvukové frekvence o velmi nízkém kmitočtu (pod 20 Hz), o nichž dnes víme, že mají velký vliv na psychiku, vyvolávají děs a úzkost. Při určitých kmitočtech a amplitudě vlny dokonce mohou člověka i zabít.
Bylo zjištěno, že rezonanční frekvence v podzemních prostorách chrámu jsou v rozmezí 110 a 111 Hz. To je rozsah nízkého mužského hlasu. Provedené pokusy s dobrovolníky, podrobené této frekvenci ve stejných mezích, měly negativní dopady. U pokusných osob došlo ke změnám v činnosti mozku a vnímání, následovaly vážné poruchy řeči.
Nasnímaný elektroencefalogram (EEG) ukázal neuvěřitelný efekt – frekvence 110 Hz přispívá k aktivaci pravého laloku mozkové kůry, který je zodpovědný za intuici, imaginativní myšlení, projevy emocí. V takovém stavu se dá snadno meditovat a být hypnotizován.
Je to tedy ideální prostředek kněží k vytvoření takového rezonančního efektu, aby mohli uvádět věřící do hypnotického stavu a provádět pro nezasvěcené tajemné rituály.
Je překvapující, že by v těchto dávných dobách někdo měl tak rozsáhlé znalosti o akustice a jejím vlivu na fungování lidského mozku.
Tisícileté znalosti o využití zvuku zúročili Inkové. V peruánských Andách používali kamenné labyrinty jak pro zesílení zvuku, tak i zřejmě i pro dezorientaci lidí.
Vraťme se ale do Starého světa
Malý ostrovní stát Malta, složený ze dvou ostrovů Malta a Gozo, je pokladnicí starověkých megalitických staveb, starších než egyptské pyramidy. Po kamenitých pláních je rozeseto několik desítek megalitických chrámů, postavených z mnohatunových kvádrů. Některé z nich mají však i své podzemní protějšky.
Prostorný chrám Hypogeum se rozkládá ve třech patrech nad sebou, až do hloubky 12 metrů. Má 33 komor a bylo zde nalezeno až 7000 koster. Nikdo dosud neodhalil, k čemu byly tak velké podzemní prostory vytvořeny. Akustické zvláštnosti však dávají tušit, že stavitelé Hypogea záměrně použili akustiku k vytvoření speciální rezonanční frekvence, která měla vést k navození změněného stavu vědomí.
V severojižním směru jsou umístěny komory, které dostaly název „věštírny“. Ty zde vytváří hlasitou odezvu. I když se v nich pronese slovo byť jen polohlasem, zvuk je akustikou celého prostoru výrazně zesílen.
Odraz zvukových vln činí dojem, že se hlasy šíří z prostoru, kde byli uloženi mrtví. Na člověka to mělo zřejmě činit dojem, že slyší svého pohřbeného předka ze záhrobí…
Přesto se v rozsáhlých sálech netvoří ozvěna, tak obvyklá ve velkých prostorech.
Na vině je zřejmě zvláštní opracování kamenných stěn, pokrytých tisíci důlky, 2-3 centimetry od sebe.
Podle oficiálního výkladu jde o normální stopy po opracování, ale jinde jsou i naprosto hladké stěny.
Navíc tento povrch je možné nalézt i na kamenech nadzemních megalitických chrámů pravěké Malty. (obr. 2, 3) Zřejmě i zde fungovaly podobné procesy. Vzhledem k tomu, že chrámy jsou už silně poškozeny – jsou staré 5000 – 7000 let, a navíc byly zřejmě i zastřešeny, původní vzhled a tedy i funkce jsou již ztraceny.
Badatelé také dlouho nevěděli, k čemu sloužily podivné výklenky ve výši lidského obličeje. Návštěvníci Hypogea v 90. létech slyšeli podivné zvuky. Pak se ukázalo, že právě došlo k otřesům zemské kůry v Řecku. Z toho vznikla hypotéza, že podzemní chrám sloužil i jako místo včasné výstrahy obyvatel malého ostrova před nenadálým zemětřesením a vlnami tsunami.
Cesty vedou do Tibetu
V Tibetu, díky jeho izolovanosti, přetrvaly staré démonické kulty bönismu, které vstřebaly do sebe vlivy hinduismu i buddhismu.
Tyto bönistické kláštery používají zvuk jako důležitou součást své duchovní praxe. Bönističtí kněží si za tisíce let velmi dobře uvědomili, že mezi zvukem a lidským tělem existuje zvláštní spojitost.
Doslova každý klášter, pokud přetrval dodnes, má svůj vlastní „orchestr“, jehož úkolem je vytvářet specifické kombinace zvuku na podporu duchovní praxe a meditací. Tento orchestr má přesně reprodukovat přirozené zvuky vydávané lidským tělem. Ústředním prvkem těchto posvátných zvukových produkcí jsou tibetské obřadní mísy. I když nezasvěceným a cizincům Tibeťané tvrdí, že jde o obyčejné nádoby na jídlo, obřadní mísy jsou pečlivě vyrobeny ze slitiny sedmi posvátných kovů a v období určitých astrologických konstelací.
Spisovatelka a cestovatelka Alexandra David-Neelová (1868 – 1969) popisuje své setkání s „mistrem zvuku“ v tibetském bönistickém klášteře v Tesmonu. Když probíhaly přípravy na nějaký obřad, všechny vyrušil svým příchodem jakýsi muž. Mniši mu přikázali, aby odešel, ale ten se choval i nadále velmi nezdvořile. Tu láma zvedl rituální zvon a rozezněl jej do nepříjemných disharmonických vibrací. Výtržník vykřikl, upadl naznak a rychle utekl.
Alexandra David-Neelová za ním zašla a on jí tvrdil, že ze zvonu vylezl „ohnivý had“. Ostatní přítomní po dotázání říkali, že hada neviděli, ale zato ze zvonu vycházely záblesky světla. David-Neelová však nic takového neviděla.
Když se později zeptala na tu událost onoho bönistického lámy, vysvětlil jí, že to, co svědci viděli, byla síla kletby, kterou vyvolal za pomoci zvonu. Naznačil, že zvuk je schopen vytvářet formy, a dokonce i bytosti. Když na zvon znovu zazvonil pro paní David-Neelovou, nevydal již dizonantní tóny, ale už jen „melodickou zvonkohru“.
A co Evropa?
Ale ani nám dobře známé křesťanství nezůstalo v akustickém ovlivňování věřících stranou. Takové „obyčejné“ varhany jsou ve skutečnosti mnohem víc, než jen hudební nástroj. Nejenže mají bezkonkurenčně největší tónový rozsah, ale především disponují možnostmi měnit zabarvení zvuku, což překonala až elektronika v moderní době. Složité zařízení, rozechvívající vzduchový proud, někde až v několikametrových kovových rourách, dokáže využít basové píšťaly v kombinaci s vyššími tóny, což dodává zvuku na velebnosti. Věřící přitom dostávají pocit, že jim vibruje každá část těla.
Varhany ale přitom vydávají tóny i na hranici infrazvuku. Nejnižší tón, který jsou schopny vydávat basové píšťaly, má výšku tzv. dvojkontraoktávy, což odpovídá frekvenci 16,5 Hz. Působení takového zvuku může přivodit nevolnost, což po dlouhodobém hraní potvrdí nejeden varhaník.
Možná právě proto ne všichni považovali varhany za bohulibý nástroj. Například husité tvrdili, že jde o ďáblovo dílo a všude, kde na ně narazili, je zničili…
Zaniklé zbytky poznání
Uvedené příklady ukazují, že ovlivňování psychiky za pomoci zvuků využívali kněží na všech kontinentech.
Ukazuje se, že kněžské vrstvy kdekoliv na světě používaly pestrou škálu důmyslných nástrojů, sloužících k manipulaci s lidmi za pomoci smyslových vjemů. Na jedné straně k získání a udržení pozornosti a oddanosti věřících, pro větší slávu svých bohů, tak i k trestání neposlušných, vytvořením účinného psychoteroru. Z lidského hlasu i tónů hudebních nástrojů vytvářeli vjemy, s nimiž lidé běžně nepřicházeli do styku. Společně s působením a kombinací tmy a světel, umělecké výzdoby, a možná i některých přírodních drog, člověk rychle získal pocit, že je bezmocnou hříčkou v rukou nadpozemských sil.
Zajímavé poznatky, k jejichž mizivým zbytkům se dnes dostáváme, ukazují, že archeoakustika by se mohla stát dalším přínosným interdisciplinárním oborem, jehož poznatky by bylo možné využít v psychoterapii, i v umění.
Obr. 1 Areál kultury Chan Chan, ve kterém došlo k zesílení zvuků. Všimněte si tvaru otvorů v okolních zdech. – foto Tomáš Stěhule
Obr. 2 Malta, megalitický chrám Hagar Qim – foto –skm-
Obr. 3 Malta, opracování stěn v megalitickém chrámu Mnajdra – foto –skm-
