Bioterapie

Bioterapie je pomocná terapeutická metoda, která cíleně využívá možností přímého energetického a psychického interagování způsobilého lidského organismu s nemocným organismem za účelem zlepšení jeho psychosomatického stavu.

Pro bioterapii se používá v literatuře termínu: léčitelství, psychická léčba, magnetizování, mesmerisování, pranoterapie.

Při bioterapii dochází k přímé nebo distanční interakci mezi člověkem a živými organismy ve vnějším prostředí.

Bioterapie má cílený charakter, spontánní charakter (matka hladí nebo fouká na bolestivé místo) nebo experimentální charakter.

Bioterapeut většinou přikládá ruku na choré místo nebo okolo tohoto místa pohybuje rukama. V případě léčby pacienta na dálku lze předpokládat přímé působení na informační systém organismu pacienta.

Bioterapie vychází ze stejných předpokladů jako medicína: živý organismus je uzpůsoben k samoregeneraci a k samouzdravení, pokud má dostatečnou energetickou zásobu a nemá zcela narušený energetický distribuční systém. Bioterapeut nedostatečnou energetickou zásobu doplňuje nebo narušený energetický distribuční systém u nemocného normalizuje, a tak se podílí na uzdravovacím procesu. Dříve se tento způsob léčení chápal jako možnost předávání tzv. „vitálního magnetismu“, nebo se hovořilo o „mesmerisování“ (po F. A. Mesmerovi).

Dřívější snaha redukovat bioterapii pouze na sugestivní působení a na šířená tvrzení, že z rukou člověka nic kromě tepla, které působí příjemně na kožní receptory, nevychází, se ukázaly zcela neopodstatněné, protože dnes v okolí živých organismů měříme celou řadu subtilních energetických forem. Tyto energetické formy jsou schopné mezi sebou vzájemně interagovat. U člověka např. zjišťujeme, že jejich charakter je modifikován jeho zdravotním stavem. Jak jsme již uvedli, působí-li pacient, nemocný např. chřipkou, záměrně na klíčivost a vzrůst rostliny, může je negativně ovlivnit.

Bioterapeuticky lze působit jak na člověka a živočicha, tak na rostlinu. Na základě posledních výzkumů se ukazuje, že médiem, které by mělo zprostředkovávat energetický přenos z jednoho organismu do druhého, je pravděpodobně biologické plazma. Biologické plazma se řadí mezi studená fyzikální plazmata a jako modelová představa je chápáno jako soubor částic, které společně s produkcí záření a kmitů různého charakteru vytvářejí samostatnou energetickou sít‘ v organismu. Ta koreluje s jeho vnitřními procesy a také s vnějšími podmínkami jeho okolí, je odrazem biochemických a elektrických pochodů v organismu, a tím zároveň informačním zdrojem o stavu organismu.

Lze tedy předpokládat, že dochází k interakci mezi dvěma biologickými plazmaty – bioterapeuta a pacienta. Bioterapeut se působením rukou, jejich pohybováním kolem pacienta nebo jen nad nemocným místem, podílí na vytváření vhodných podmínek v okolí chorobného místa, nebo celkově posiluje organismus. Vzniká zpětná vazba mezi pacientem a bioterapeutem, a tak jsou vytvářeny předpoklady pro zlepšení stavu pacienta.

Asi nejpodrobněji byly zkoumány bioterapeutické schopnosti Džuny Davitašvili v SSSR. Například její pozitivní působení na zlepšení prokrvení končetiny, verifikované termograficky, jsou názorným příkladem zpětnovazebního vztahu mezi pacientem a bioterapeutem.

Jednou z forem bioterapie je tzv. dálkový myotransfér. U nás byl rozpracován MUDr. J. Bradnou. Bylo zjištěno, že svalové kontrakce vyvolané u jedné osoby mění elektrický potenciál ve svalech druhé osoby nacházející se opodál. Toho lze využít k terapeutickému zásahu. Terapeut v tomto případě pouze nedemonstruje cviky, které se má pacient pokusit opakovat, např. s rukou po operaci, ale souběžně je provádí s pacientem, jakoby mu chtěl nepřímo pomáhat. Přitom dochází k synchronizaci celé řady fyziologických procesů mezi terapeutem a pacientem a lze tak uspíšit rehabilitační proces.

Příklad bioterapie:

Mnohokráte navštívila naše Výzkumné pracoviště pro psychotroniku a juvenologii známá jugoslávská léčitelka N. Bolič. Pan J. K. měl potíže s ohýbáním levého kolena, spojené s bolestmi. Léčitelka jej požádala, aby si pohodlně sedl na židli, pokud možno se uvolnil a levou nohu položil na připravenou druhou židli.

Potom položila svoji pravou ruku na jeho levé koleno a levou z boku na totéž koleno. Ruce takto držela po dobu 30 minut. Potíže s ohýbáním zmizely a ohýbání bylo zcela nebolestivé. Toto působení opakovala během týdne třikrát. U pana J. K tak dosáhla trvalého zlepšení (září 1988).

Literatura:

 Rejdák, Zdeněk: Průvodce po psychotronice. Gemma 89, Praha 1991