Co se skrývá za kineziologií ?

Soukromou kineziologickou praxi si v posledních letech otevřely stovky lidí.
Na jedné straně se kineziologie označuje jako metoda vědecká, ba přímo zázračná s neomezenými možnosti. Prý se díky ní vyléčí všechny choroby fyzické i psychické, lidé se prý díky ní zbaví svých starostí a životních těžkostí. Neuvěřitelné výsledky slibuje při práci s dětmi: průměrné děti změní na malé, geniální myslitele a z neposlušných lumpů udělá pro změnu dobrácké andílky. Je to metoda, která lidem skutečně pomáhá, říkají její zastánci.

Na druhé straně ji však většina odborníků z řad lékařů považuje jen za jednu z mnoha léčitelských metod, které stojí a padají na lidské naivitě.

Na čí straně je pravda?

S novou léčebnou metodou nazvanou kineziologie přišel v roce 1964 americký chiropraktik Dr. George J. Goodheart, který svého času léčil muže s dlouhodobými výraznými bolestmi nohou. Přitom zjistil, že když pacientovi masíruje svaly na vnější straně stehna, postižený pocítí rychlou a výraznou úlevu. Tehdy Dr. Goodheart vymyslel teorii o tom, že na lidském těle existují určité tlakové body, které mají přímou souvislost s vnitřními orgány, ale i s psychickými pocity a emocemi člověka. To, že tato teorie o principech tlakových bodů, které mají vliv na tělesné orgány, je známá už tisíce let díky staré čínské medicíně – akupunktuře – Dr. Goodheart jaksi opomenul veřejnosti zdůraznit. Sám sebe označil za jejího zakladatele a navrch přidal i další významný „objev“: lidským tělem prý procházejí takzvané energetické kanály, meridiány, které spojují nejen svaly s vnitřními orgány, jako je srdce, plíce, žaludek, pankreas či močový měchýř, ale i s mozkem. Z těchto východiskových tezí potom Goodheart usoudil, že prostřednictvím energetických kanálů mezi sebou mozek, orgány a svaly navzájem komunikují, což se projevuje určitou reakcí horní končetin, určitým napínáním či uvolňováním svalů, podle čehož je možné zjistit všechny fyzické choroby, kterými daná osoba trpí. A protože „proud“ energie probíhá i mezi svaly a mozkem, není těžké ze svalového napětí rukou vyčíst i negativní emoce a duševní poruchy, které nás trápí. I v tomto případě se diagnóza stanovuje na základě toho, jak se náš sval v dané chvíli napne či uvolní – podle toho kineziolog zjišťuje, zda trpíme depresemi, fóbiemi, úzkostí, psychózou a nebo traumatem z dávného dětství. Problém je ale v tom, že energetické kanály jsou u většiny lidí dlouhodobě zablokované, například už vzpomenutými traumaty či stresem. Úlohou kineziologa je nejen diagnostikovat onemocnění, ale především odblokovat energetické kanály, aby komunikace mezi orgány, mozkem a svaly mohla opět probíhat bez překážek a omezení.

Kineziologie, někdy nazývaná jako nauka o svalech, se rychle začala šířit po Americe a postupně se v ní utvářely různě specializované obory. Jedním z nich je tzv. metoda jednotného mozku – tzv. One Brain systém. Tento systém základní kineziologické myšlenky rozvedl do dalších teorií o nevyhnutelnosti souladu mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Jedině tehdy, když jsou hemisféry našeho mozku v dokonalém souladu a zároveň dobře komunikují s našimi svaly, jsme zdraví a spokojení. Pokud někde nastane problém a propojení se zablokuje, je nevyhnutelná kineziologická léčba.

Při kineziologickém sezení klient nejprve projde procesem zvaným svalový test, díky kterému kineziolog určí druh choroby. Při dalších sezeních, které probíhají během několika dalších týdnů, ale i měsíců, se kineziolog snaží o odblokování energetických kanálů. Cílem léčby je pak celková harmonizace člověka, a tedy i jeho vyléčení.

Jak takové kineziologické léčení probíhá v praxi?

Začíná se malou rozcvičkou, aby se zkoordinovalo naše tělo. Zdvíhají se kolena k loktům, uvolní se krční páteř, lehce se namasírují záda… Pak si kineziolog sedá naproti a bere klienta za zápěstí. Mírně předpaženýma rukama vám začíná potřásat a mírně na ně tlačí, jakoby je chtěl připažit – nahoru – dolů, nahoru – dolů… Přitom se klientovi přímo dívá do očí a z jeho svalů údajně zjišťuje, kde jsou bloky energetických kanálů. Vše probíhá v tichu, protože další informace se odevzdávají jen mentálně, pomocí přenosu myšlenek. Přibližně půl hodiny protřese kineziolog klientovou pravačkou i levičkou, a snaží se od nich dozvědět, jakými chorobami trpí. „Facilitátor“, (jak si kineziologové sami říkají), dokáže prý totiž prostřednictvím reakce svalů najít moment, kdy klient v minulosti zažil něco zlého, negativního a pokud to najde, pomůže klientovi se tohoto traumatu zbavit. Mediálně úspěšní kineziologové s oblibou uvádí tento příklad: Pokud dostanete špatnou zprávu, podklesnou vám kolena a musíte si sednout – vaše svaly pod tíhou negativní události přestaly správně fungovat. Proto také se doporučuje, abyste si sedli, máte-li špatnou zprávu právě přijmout.

Metoda One Brain má tedy určit a odstranit příčiny stresu a navodit správnou mozkovou činnost. Má to však jeden háček: pokud je klient momentálně ve stresu, nelze s ním úspěšně pracovat. Je však známa řada případů, kdy sami kineziologové svými necitlivými zásahy a nechutným šťouráním v soukromí svých klientů je dovádí k pláči a nekontrolovatelným proudem negativních emocí. Přesto jak kineziologové říkají, pokud je klient stresován, jeho svalové napětí nefunguje tak, jak by fungovat mělo, a proto se jeho choroba nedá určit.

Problém je však také v tom, že pokud se delší dobu se svaly manipuluje, ty se zcela určitě unavují a nefungují na konci sezení tak, jako na počátku. Jak tedy mohou odpovědět na příčinu potíží?

Pokud se tedy na kineziologické vyšetření klient dostaví ve stresu, snaží se jej kineziolog nejprve uklidnit, navodit v něm pocit pohody a uvolněnosti. Nebýt toho zvláštního pohybu s rukama, může si klient připadat jako na sezení s psychiatrem či psychologem. Kineziolog s ním rozebírá jeho každodenní starosti i radosti, diskutuje o zaměstnání, rodině, koníčcích, probírají se společně kladné i záporné pocity z dětství a dospívání, problémy, které klienta dlouhodobě trápí.

Je pravdou, že už samotný fakt ochoty někoho pozorně naslouchat a diskutovat o problémech, na které manžel či manželka nikdy nemá čas, je pozitivní a může člověku přinést úlevu. Na tom ovšem není nic objevného. Kineziologové však tuto fázi terapie označují za odstraňování bloků (odblokování) v energetických kanálech klienta. Dá se však bez problémů říci, že to vše se spíše podobá něčemu na způsob psychoterapie, jak je známá z ordinací klasických psychologů. Ale i tak je nutno říci, že to je ubohá, odkoukaná náhražka a rozhodně nikoli plnohodnotná a kvalifikovaná terapie.

Kineziologové své klienty velmi rádi zahrnují množstvím cizích slov a lékařských výrazů typu kontrakce, extenze, difúze, infúze, regres, progres a mnoha dalšími. Takový slovník v lidech logicky vzbuzuje pocit odbornosti a vědeckosti, v některých lidech potom dokonce přesvědčení, že kineziologie musí být celkem jistě lékařská metoda. Většina odborníků z řad lékařů však toto tvrzení odmítá s tím, že ze strany kineziologů jde jen o promyšlené zneužití odborného názvosloví. Tato terminologie na první pohled skutečně působí vědecky, zvlášť psychologicko-psychiatrické výrazy mohou u některých klientech vzbuzovat velkou důvěru.

Skutečnost je však taková, že mnohdy kineziologové často ani neví, jaký je pravý význam slov, které používají, a nikde není záruka jejich odpovědnosti pro zásahy do soukromí jejich klientů. Je totiž pravdou, že i když medicinské výrazy jsou v metodě One Brain běžné, většina kineziologů nemá s medicínou vůbec nic společného.

Nejčastěji se kineziologové rekrutují z řad pedagogů, učitelů základných škol či výchovných poradců.

Proč tomu tak je?

Je to tím, že kineziologem se v podstatě může stát kdokoliv, každý obyčejný smrtelník. Tato léčitelská metoda totiž neklade žádné nároky na talent, „dar od Boha“, či jiné, zvláštní schopnosti. Tuto metodu se lze naučit, „našprtat“ jako ve škole.

Neexistují tu totiž žádné podmínky a požadavky na vzdělání či praxi v oboru medicíny nebo psychologie. Jediné, co adept kineziologie musí udělat, je projít soustavou mnoha kurzů a přednášek, které v České republice organizuje od roku 1994 Američanka Carol Ann Hontzová. Ta má na starosti organizaci kurzů i v celé střední Evropě.

Na počátku kineziologické kariéry jsou tedy nutné především peníze – ceny jednotlivých kurzů a přednášek se totiž pohybují od přibližně 3000 Kč až po šestitisícová školení. Celkem přijde kineziologické vzdělání až na 25-30 tisíc Kč. Po absolutoriu všech kurzů se z člověka stává tzv. facilitátor, tedy držitel certifikátu, který opravňuje provádět metodu One Brain v praxi. Návratnost vložených peněz je však velmi rychlá, vždyť kineziolog si za jedno sezení, které zpravidla trvá asi hodinu, účtuje 500 – 700 Kč. Pokud tedy kineziolog „ošetří“ denně jen 4 klienty za pět set korun, vydělá si za den 2000 Kč, což za 5 pracovních dní je 10.000 Kč. A to je jistě velmi slušný výdělek, pro který se vyplatí vložit vstupní kapitál do kineziologických kurzů.

Vraťme se však ještě k samé podstatě metody One Brain. Kineziologové tvrdí, že ve stresových situacích, které nás provázejí v období prenatálního vývoje, při porodu, v dětství i v dospělosti, se může „odpojit“ až 75 % našeho mozku a člověk potom není schopen využívat tento orgán naplno. Vzniklé blokády nám umožňují jen reagovat, ale nikoli logicky myslet. Díky tomuto zablokování se nás zmocňuje pocit bezmoci a úzkosti, nejsme schopni rychle a správně jednat. Negativní zážitky, například trauma z dětství, náš mozek zablokovávají a znemožňují nám kvalitní život, kvalitní fungování.

Kineziologické propagační letáky říkají, že facilitátor klientovi pomáhá příslušnou blokádu odstranit, a tedy člověku umožňuje, aby využíval naplno svůj mozkový potenciál. Když například někoho v dětství kousl pes a on se nyní psů bojí, můžeme se pomocí metody One Brain dopátrat vzpomínky na tuto událost. A výsledek? Při nejbližším setkání se psem se ho tento člověk už nikdy nebude bát.

Opět nic nového pod sluncem – jde v podstatě o už Sigmundem Freudem definované „trauma z dětství“, která jsou uložena v našem podvědomí a když se jí chceme zbavit, je dobré si tuto událost znovu takzvaně odžít, abychom ji už nepociťovali jako traumatickou. Ani v tomto smyslu tedy kineziologie nepřinesla žádnou novou myšlenku, ale v podstatě jen převzala termíny a definice, známé psychiatrům už mnoho desetiletí, trochu je zmodernizovala, trochu přibarvila a dala do jiných souvislostí. Nyní ovšem tvrdí, že je to jedinečná léčebná metoda, kterou doposud nikdo nepoznal.

Kdo kineziologii hlavně vyhledává a komu může pomoci ? Tuto metodu využívají převážně lidé více či méně emocionální, citoví, kteří jsou všeobecně ochotni uvěřit věcem „mezi nebem a zemí“, věcem „zázračným a všemocným“. Možná i proto, že se předtím zklamali u klasických lékařích, že je považují za neochotné a odměřené, za příliš racionální a neschopné se svým pacientům věnovat naplno a se zájmem, což je bohužel u lékařů každého druhu velmi časté, ba přímo běžné.

Kineziology v posledních letech stále častěji vyhledávají i například rodiče problémových dětí, ať už jde o dyslektiky (lidé s poruchou schopnosti číst) a dysgrafiky (lidé s poruchou schopnosti naučit se psát), nebo i o děti hyperaktivní. Tedy naopak příliš málo sebevědomé, stydící se a přecitlivělé.

Jsou to i problémy dětí, na které jejich vlastní rodiče nemají dostatek času a neprojevují dostatečný zájem o jejich starosti a radosti. Tyto děti trpí a může se to u nich projevit například i zvýšenou aktivitou a nezvládnutelnou energií, nebo naopak zamlklostí, neurotičností. Kineziolog nastupuje a může pomoci už jen tím, že na něj má čas, že ho poslouchá a povídá si s ním. To však není důkaz toho, že funguje kineziologie jako taková, ale je to spíše tím, že dítě potřebovalo najít někoho blízkého, někoho, kdo se mu bude věnovat a koho budou zajímat jeho pocity.

A tak rodiče jsou v takových případech ochotni platit velké částky kineziologům, namísto toho, aby se sami svým dětem více věnovali, aby se zajímali o vnitřní svět svých potomků, aby s nimi otevřeně hovořili o jejich problémech. Z toho vyplývá, že právě citlivý a starostlivý rodič by svému dítěti pomohl stejně jako kineziolog, ba jistě daleko lépe.

Známé „věř a víra tvá tě uzdraví“ celkem evidentně platí i v případě kineziologie. Navíc za peníze, které klienti v kineziologických poradnách musí zaplatit, je takřka nemožné, aby tato metoda nefungovala.