Má zrcadlo paměť?

Ve Francii se nedávno, v roce 1997, stal podivný příběh.

Před 500 lety, v dobách čarodějnic a boje s démony by snad byl tento příběh normální, ovšem nikoli na konci 20. století.

Jeden obchodník s antikvárním zbožím uveřejnil v tisku inzerát s nabídkou na odprodej zrcadla, na kterém je napsáno: „Luis Arpo, rok 1743.“

Prodej má však háček – toto zrcadlo se stalo příčinou smrti 38 lidí. Jak řekl vedoucí pařížské asociace antikvárních obchodníků Emil Frene, bylo uschováno v policejním skladu od té doby, co se stalo příčinou smrti dvou lidí v roce 1910. Ale před třemi lety někdo pronikl do skladu a ukradl řadu věcí, včetně zrcadla. A tak se dostalo k překupníkům.

Svého času se vyslovovaly rozličné hypotézy o možných příčinách záhadných úmrtí.
Kdosi se domníval, že zrcadlo Lius Arpo způsobuje krevní výron v mozku, který vznikne zvláštním odrazem paprsku světla. Jiní říkají, že zrcadlo soustřeďuje zápornou energii.

Další, že jde o magické zrcadlo – bránu, která zachvátí duši do podsvětí.

Podle jiných názorů je zrcadlo podobno magnetu, které je schopno na svůj povrch soustředit rozličné jedy.

O tom byl přesvědčen středověký lékař a učenec Paracelsus (1493 – 1541). A autor utopického díla „Sluneční stát“, Thomas Campanella (1568 – 1639), napsal, že „staré ženy, chudokrevné, a z jejichž rtů a očí vychází ošklivý a páchnoucí dech, jakmile pohlédnou do zrcadla, toto zešedne, zakalí se, a od jejich těžkého dechu se páry kondenzují na chladném povrchu zrcadla, a vznikají kapičky vlhkosti. A tkáň, na kterou padá jejich sliny, začíná hnít. Pokud s takovou stařenou bude spát dítě, jeho dni se budou krátit, její zase prodlužovat, až dítě zemře.“ (Campanella, T.: Del senso delle cose e della magia, IV., 14)

Za 100 let tuto otázku znovu otevřeli francouzští učenci. Tak se v jednom dokumentu francouzské akademie věd z roku 1739 píše:

„Když se jedna stará žena přiblížila k vyrobenému, čistému zrcadlu a zůstala před ním určitou delší dobu, zrcadlo nasáklo velkým množstvím jejích ošklivých šťáv. Ty byly odebrány a analyzovány. Ukázalo se, že byly velmi jedovaté.“

Tímto způsobem se objasňovaly i různé lidové pověry, podle kterých se nedoporučuje přicházet k zrcadlu v době nevolnosti a nemoci. Vycházelo se z toho, že v době nemoci, ale i při nevolnosti lidská kůže, a jím vydechnutý vzduch obsahují jedovaté příměsi, které se soustřeďují na povrchu skla. A ty pak mohou přinést neštěstí tomu, kdo se zrcadlem přijde do styku.

Ovšem to vše nemůže být příčinou mnohonásobných úmrtí majitelů zrcadla Luis Arpo, a už v žádném případě se nemůže jednat soustředění nějakých chemických sloučenin a jedů na jeho povrchu. Vždyť je lehce omyvatelné vodou. Není možné, aby jej někdo za dvě a půl století neumyl.

Další hypotézou je, zda je možné do zrcadla vnést, zachovat a předat nějakou informaci, tedy – zda zrcadlo může mít paměť.

Zrcadlo v domě – je to němý a často i jediný svědek událostí. Před ním se odehrávají radosti i dramata… Bylo by možné obrazy, odehrávající se před ním, rekonstruovat? Každému rozumnému člověku je jasné, že to není možné.

„Zrcadlo,“ píše ve své knize „Literární zrcadla“ A. Bulis, „je to současné a jen současné, bez minulosti, bez budoucnosti. Zrcadlo – to je ztělesněná amnézie. Je to plynoucí a ubíhající soubor okamžiků, obrázků, unikajících do nebytí, jako voda a písek…“

Ovšem naši předkové věřili, že zrcadlo, stejně jako jiné předměty, v sobě nesou vlastnosti svého majitele. Byli přesvědčeni, že jejich věci jsou „nasáklé“ jejich myšlenkami, zájmy, chtěním.

Mohou tedy zrcadla, podobně jako kamery, být schopny zachycovat dění, odehrávající se před nimi?

Doktor Berendt z Izraele provedl zajímavý experiment s ženou, ovládající jednu výjimečnou schopnost. Požádal jí, aby popsala pocity, které v ní vyvolávají jí neznámé předměty, nacházející se uvnitř dvou stejných krabiček.

Jedna krabička u ní vyvolala pocit silného otřesu, něco jako výbuch. U druhé krabičky to bylo jiné. Vybavil se jí obraz jakéhosi polorozbořeného amfiteátru s obrovskými starými amforami.

Když krabičky otevřeli, v první byly kousky okenního skla, rozbitého v Jeruzalémě při výbuchu, při kterém zahynulo několik lidí. Ve druhé byly staré římské mince, nalezené archeology.

Také v Ruské federaci jsou lidé, schopni odhalovat paměť věcí. Např. podle útržků oděvu pomáhají najít zločince. Bohužel, věda zatím nebyla schopna se přiblížit k objasnění tohoto fenoménu.

Připomeňme si jeden zajímavý fyzikální pokus. Na papír vysypeme železné piliny a pod ním umístíme magnet. Piliny se rozestaví do tvaru jinak neviditelných magnetických siločar. A i když magnet odebereme, obrázek zůstane. Nestává se něco podobného i s naším vnímáním a myšlenkami ?

Jak se někteří badatelé domnívají, zachovává se v prostoru, stejně jako obraz dávno odňatého magnetu, otisk našich přání, emocí i myšlenek. Tento otisk zůstává na předmětech, kterými člověk manipuloval.

Pokud tedy libovolná věc má schopnost zachovat na sobě tento informační otisk, pak proč zrcadla více?

Zvláště zrcadla z amalgamu a stříbra – jejich kovové mřížky by mohly být mimořádně vhodné pro uchování informace. Nelze tedy vyloučit ani to, že při zvláštních případech informace, kdysi zachycena zrcadlem, může být zpětně na člověka vyzářena.

Nedávná zjištění potvrdila verzi o paměti zrcadel.

Jde o výsledky experimentů, které provedli spolupracovníci Institutu problémů řízení Ruské akademie věd, doktora biologických věd P.P. Garjajeva a kandidáta technických věd G.G. Tertyšnova. Během svých výzkumů zjistili zvláštní efekt, který zajímavě souvisí s tímto tématem. Stalo se tak náhodně během zkoumání biologicky aktivních radiovln, které vydávají molekuly DNA.

Vzorek DNA je umístěn mezi laserem a vnějším (chladným) zrcadlem. Přímý i odražený laserový paprsek od tohoto zrcadla v sobě nese genetickou informaci daného vzorku DNA.

Toto zjištění má velký význam. Mj. může vyvolat hypotézu, že život na Zemi mohl vzniknout následkem ozáření naší planety spektry rozličných DNA z jiných kosmických těles.

Ale to nejzajímavější na tomto zjištění je, že spektrum DNA zůstává vyzářeno v prostoru dále poté, co sám vzorek DNA již neexistuje. Příčina tohoto udivujícího efektu je v tom, že tuto informaci uchovávají ona zrcadla. Další experimenty upřesnily i dobu uchování této informace – zatímco „horká“ laserová zrcadla uchovávají tuto informaci 3 hodiny, „chladná“ (za pokojové teploty) mnohem déle – ne méně než 3 měsíce.

I když to byl senzační objev, vědce to příliš nepotěšilo. To proto, že jim „paměť zrcadel“ přinesla nemálo nepříjemností. Vždyť stará genetická informace, uchovaná v zrcadle, je problém, kterým se převrací mnoho předchozích zjištění.

Je samozřejmé, že výzkumníky zajímal mechanismus uchování informace v zrcadlech. Jedna hypotéza říká, že je to vlivem jakési lokalizace fotonů. A tak dalším laserovým paprskem je možné informaci ze zrcadla opět vyzářit.

Je tedy možné, že by zrcadla mohla uchovávat nejen genetické informace, ale i lidské emoce, myšlenky a pocity? Samozřejmě, jen ty nejsilnější, během těžké nemoci, vypjatých emocionálních stavů, kdy jsou všechny biologické, fyziologické a psychické pochody maximální a tak plnit úlohu laserového paprsku.

Zajímavý příběh prožila jedna mladá moskevská rodina. Zařídila si byt ve starožitném stylu – nábytek i obrazy. Oba manžele však náhle začaly trápit zlé sny – oběma se zdálo o ohni a žáru, který obklopuje celé jejich tělo. Na muže se jakoby vyléval rozžhavený kov, a on nemůže uniknout. Ženě se zdají podobné sny o tom, jak na ní hoří oděv, odpadávají kusy spálené kůže… Hrůzou a křikem se oba probouzí.

Zjistilo se, že podivné sny začaly poté, co koupili od příbuzných v Petrohradě staré rodinné zrcadlo a pověsili je do ložnice. Teprve stařenka, od které zrcadlo koupili, jim objasnila jeho historii. Během blokády Leningradu za 2. světové války v jejím bytě uhořel její mladší bratr – svrhl na sebe petrolejovou lampu. Samozřejmě, že se tak stalo v místnosti, kde viselo toto zrcadlo. Když manželé zrcadlo odstranili, zlé sny skončily.

Je také jasné, že zrcadlo může uchovávat a akumulovat i dobré události i vlastnosti přátelské rodiny. Stává se moudrým patriarchou, pomocníkem a hospodářem svých potomků. Proto může být špatným znamením rozbít staré, rodinné zrcadlo, jak říká přísloví o sedmi nešťastných létech.

Bohužel, daleko lépe se do zrcadel zapisují zřejmě negativní informace. A kromě toho, že je uchovává, je také za určitých podmínek „vrací“ zpět i s úroky.

Ale k tomu, aby se vše vrátilo, musí člověk být ve zvláštním stavu a ten nějakým způsobem souviset s uchovanou informací.

Jen vzpomeňme na rady psychologů nedívat se do zrcadel v době nemoci, špatné nálady a neštěstí, ale raději se do zrcadla usmívat, a přát si úspěch a štěstí. Vrácený a zesílený vliv ze zrcadla pomáhá sejmout strach, stres, a nepříjemné nálady. Zatímco my programujeme zrcadlo, ono programuje i nás…